sobota 9. srpna 2008

Cestování po červeném středu Austrálie

Naše druhé větší cestování, které jsme podnikli hned další týden, směřovalo do červeného středu Austrálie. O tom, proč se mu říká červený jsme se přesvědčili hned při pohledu z letadla. Vše bylo červené - kameny, hlína i písek…

První den jsme strávili ve městě Alice Springs ležící přímo v srdci Austrálie. Překvapilo nás, že město není až tak velké a hlavně také to, že zde žije mnoho Aboriginců, kteří patří mezi původní obyvatele Austrálie. Na nás však působili asi jako „cikáni“ u nás.
Foto:
http://picasaweb.google.cz/peta.jana/NorthernTerritory_AliceSprings

Druhý den, když jsme si půjčili auto (tentokrát jsme měli parádní Toyotu Corollu – a dokonce automat :o)), jsme vyrazili jižně, směrem k nejslavnější a největší kamenné hoře Austrálie – Uluru. Australané ji také nazývají Ayers Rock. Jedná se o 500 milionů let starou pískovcovou skálu, která je druhým největším kamenným monolitem světa. Výšku má 350 m a obvod její základny má dobrých 8 km. Cesta k tomuto skalnímu masivu nám trvala asi 4 hodiny a byla to ooopravdu nekonečná rovina… Našim hlavním cílem bylo stihnout západ slunce s pohledem na Uluru. A podařilo se, bylo to něco úžasného. To jak dokáže sluníčko úplně rozzářit celou horu a pak ji pomalu zhasínat jako by to byl jen malý uhlík v ohni, bylo nezapomenutelné…


S nadšeným očekáváním druhého dne jsme vstávali velmi brzy, abychom pro změnu stihli východ slunce. Hora se pomalu rozsvěcela až úplně zářila. Ráno však byla hrozná zima, takže jsme vytáhli i rukavice.


Celkově jsme pak ale zhodnotili, že se nám asi více líbil západ. Po rychlé snídani v autě, jsme se vydali na túru okolo celé hory. Z dálky nevypadá až tak veliká, ale celková procházka nám trvala 3,5 hodiny. Šli jsme skoro pořád podél úpatí hory, ale v nějakých místech jsme se od ní trochu vzdálili, protože tam nebyla přístupná cesta. Bylo zvláštní vidět horu zblízka, vypadala jako „rezavá“. Její povrch je nesmírně členitý, je zde plno jeskyní, žlabů, zářezů a trhlin. V určitých místech také bylo zakázáno focení, protože domorodí lidé mají tuto horu jako posvátnou památku a nepřejí si, aby určitá místa byla turistům přístupná či měli možnost si je vyfotit. Jenomže znáte Péťu, to byl trošku problém. Být na takovémhle místě a nemoci si vše vyfotit? To ne! Ale australané to bohužel berou opravdu vážně. Zrovna když si Péťa fotil ceduli se zákazem focení, po nedaleké silnici projížděl ranger(ochránce). Nedělalo mu problém zastavit, dojít až k nám a nabídnout nám slušně tučnou pokutu $5000 (což je asi 75 000 Kč). Naštěstí jsme byli jen upozorněni, Péťa vymazal před ním poslední fotku a všichni byli spokojeni. Z druhé strany už zákazy nebyly, takže jsme v klidu dokončili procházku a nafotili spoustu krásných fotek. Jediné co nás opravdu mrzí je, že jsme neměli možnost si na horu vylézt. Někdy bývá otevřená, ale dnes byla bohužel zavřená z důvodu velkého větru…

Po delší ale nenáročné procházce jsme odjeli směrem KataTjuta, což je další červeno-skalnatý útvar. Není to jedna hora, ale několik ohromných kamenů pohromadě. Protože už bylo navečer, stihli jsme už jen kratší procházku, která vedla do průřezu mezi dva největší kameny. Pak jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít západ sluníčka…


Další den ráno, jsme pak ještě čekali na východ. Bylo hezké, že před námi jsme měli KataTjutu a po pravé straně malé Uluru. Pro změnu byla zase hrozná zima, ale tentokrát jsme na ni byli více psychicky připraveni, tak už nám nepřipadala tak vlezlá. Po východu sluníčka jsme měli v plánu dlouhou procházku vedoucí nejen okolo, ale i skrz ty velké kameny. Procházka to byla mnohem hezčí než okolo Uluru, protože byla již pro náročnější a vedla přes různé „prolézačky“, výstupy, sestupy a nebyla to jen rovina... Procházka to byla příjemná a trvala nám necelé 4 hodiny.
Foto:
http://picasaweb.google.cz/peta.jana/NorthernTerritory_KataTjuta

Bohužel nás ale poté čekala dlouhá další čtyřhodinová cesta autem směrem na Kings Canyon. Dojeli jsme tam přesně jak jsme chtěli, abychom stihli i západ slunce. Od Kings Canyonu jsme toho očekávali nejvíc a zpětně můžeme s nadšením říct, že naše očekávání maximálně splnil.
Druhý den ráno jsme se proto vydali na dlouhou a nejnáročnější cestu Canyonem. Nejdříve jsme si dali jednoduchou a krátkou procházku do středu Canyonu v jeho dolní části a poté jsme natěšeni konečně vylezli nahoru a užívali si nádherný pohled do propasti Canyonu. Po celou dobu jsme šli po vršcích a mohli se kochat pohledem dolů či na druhou protější stranu. Docela nás překvapilo, že tam nebylo žádné zábradlí, jenom cedule nevstupujte na okraj…ale občas byla některá místa opravdu nebezpečná…Tahle túra se nám líbila ze všeho nejvíc. Cestou jsme procházeli i přes několik mostů, sešli jsme uprostřed Canyonu dolů, kde bylo malé jezírko, pak zase šplhali po schodech nahoru…no prostě pořád nějaká změna :o)



Jedinou nevýhodou bylo, že nám celý den hrozně silně svítilo sluníčko, takže máme nějaké fotky přesvícené, ale co se dá dělat. Tady v Austrálii je to sluníčko silné pořád a ve střední části AUS je silné nejvíc…
Foto:
http://picasaweb.google.cz/peta.jana/NorthernTerritory_KingsCanyon

Po krásné procházce jsme celí zmožení a trochu i unavení sedli do auta a opět se vydali na další čtyřhodinovou cestu, tentokrát zpět do města Alice Springs.
Vzhledem k tomu, že střed Austrálie není moc osídlený mají tu silnic minimálně. Vlastně jednu hlavní, která je pro všechny auta a pak jen nezpevněné cesty pro auta s 4WD. Nám to ale nedalo a cestou jsme si zkusili jaké to je, jet po takové cestě. Po půl kilometru naklepání jsme to ale vzdali, protože ujet tímto stylem potřebných 100 km (a zkrátit si cestu) by bylo nemyslitelné. A navíc, nevíme jak by pak dopadlo autíčko…
Další den ráno jsme si vyšetřili na prohlídku historické telegrafní stanice. Největším zážitkem však pro nás nebyla stanice, ale dva klokani, kteří tam pobíhali kousek opodál. Dokonce jsme viděli i klokaní maminku s miminkem v kapsičce. To bylo nejhezčí. Péťa za nimi i vyšplhal na kopec, kam mu maminka odskákala. Byla ale hodná, nechala se fotit a chvílemi i trochu pózovala :o)) Na videu si všimněte vykukujícího miminka :o)

Odpoledne nás ale pro změnu čekala další dlouhá cesta severně od Alice Springs na Devils Marbles, což jsou červené kulaté kameny různě poskládané na sobě. Jejich kulatost vznikla postupnou erozí, která trvala několik milionů let. Cesta k nim byla dlouhá, rovná a nekonečná, ale naštěstí i když tak tak, jsme to stihli do západu slunce. Mimochodem ve středu AUS se po západu slunce již nesmí resp.nemělo by se jezdit. Hlavně z důvodu klokanů. Je jich tu totiž hodně a v noci je to nebezpečné. Bohužel jsme jich však podél silnice viděli spoustu mrtvých…
Předposlední den jsme si užili procházkou po Devils Marbles. Tentokrát jsme si mohli chodit kde jsme chtěli, nebyla tam žádná značená procházka. Nejvíce se nám líbilo, že kulaté kameny byly skvělým objektem k focení, takže jsme vlastně pořád jen fotili :o)) Však uvidíte…

Foto:
http://picasaweb.google.cz/peta.jana/NorthernTerritory_DevilsMarbles

Odpoledne nás čekala poslední dlouhá cesta zpět, do výchozího městečka Alice Springs, kde jsme přečkali poslední noc. Ráno jsme vrátili na letišti auto a čekali na let zpátky do Sydney.
Bylo to docela náročné cestování, úplně jiné než to první na severu Queenslandu, ale odnesli jsme si spoustu krásných vzpomínek a neopakovatelných zážitků. Celkem jsme ujeli okolo 2500 km a v autě strávili nejméně 24 hodin. Byli jsme ale rádi, že nám úplně vše vycházelo podle plánu a neměli jsme žádný problém. Počasí nám také přálo a za celý týden jsme neviděli jediný mráček. Jenom škoda, že to opět tak rychle uteklo… :o(

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj cestovatele, vypada to, ze se mate u protinozcu moc dobre a ze si to uzivate! To je fajn! Tesime se na dalsi fotecky a zpestreni vsednich pracovnich dni. Zdravi Tyco Trutnov

Péťa + Jana řekl(a)...

Děkujeme :o) Je hezké vědět, že naše stránky někdo sleduje a neděláme je zbytečně... Je pravda, že si tu občas užíváme, ale převážnou dobu spíš pracujeme...
Všechny moc zdravíme.