Coldplay v Sydney

Březen 2009 se stal významným měsícem, kdy do Sydney zavítala současná nejpopulárnější britská skupina Coldplay. Pro velký úspěch měla skupina tři vystoupení v pokaždé úplně vyprodané dvaceti tisícové Acer aréně.
My jsme se dohodli a společně na koncert vyrazili s našimi kamarády z Brna. Po dvou hodinách nekonečného čekání na příchod hlavní hvězdy večera jsme se konečně dočkali. Atmosféra v aréně byla fascinující, fanoušci zpívali, křičeli, tleskali a vychutnávali si úžasný zážitek...

Celá show byla dokonalá. Světelné efekty se promítaly na plátna a 5 imaginárních koulí, vše přesně sladěné s úžasnou hudbou.

Koncertní turné se jmenovalo podle nového CD - Viva La Vida. Skupina zahrála současné hity z rádií a k naší radosti i mnoho známých a slavných písní z předchozích alb.
Na ukázku té úžasné atmosféry přikládáme video přímo z koncertu...

A závěrečný přídavek... ;o)

Bali - Indonésie

Když jsme se před rokem a půl ocitli na mezinárodním letišti v Sydney, netušili jsme, že se tam podíváme ještě dřív než poletíme zpátky domů. Souhra náhod a příznivých okolností nám totiž umožnila podívat se do Indonésie, konkrétně na ostrov Bali. Nejmilejším zpestřením našeho dalšího cestování však bylo plánované setkání s Péťovou rodinou - maminkou, sestrou, švagrem a synovcem :o)

Let nám trval necelých šest hodin. Indonésie se totiž nachází v indickém oceánu, který obklopuje sever Austrálie, takže to pro nás nebylo až tak daleko. Sice jsme přiletěli o týden později než ostatní, ale o to víc jsme se na všechny moc těšili :o)

Po hodině a půl strávené v taxíku, který nás odvezl z letiště do našeho hotelu, jsme se konečně dočkali a přivítali se s ostatními. Ze setkání jsme měli velkou radost :o)

Druhý den jsme prozkoumali okolí hotelu, místní pláže a také jsme poprvé ochutnali opravdový kokos a dali si i slaďoučký ananas...

Další den jsme měli v plánu potápění. Moc jsme se na něj těšili, protože ve zdejším oceánu je opravdu co k vidění. Tentokrát jsme se potápěli společně s Péťovým švagrem a samozřejmě i s instruktorem. Potápěli jsme se v místě, kde se pod vodou nachází vrak lodi porostlý koráli. Proplavávali jsme ho a dostali jsme se až do hloubky 16-ti metrů. Bohužel Janička měla opět stejný problém jako v Cairns a šla pořád nahoru...ale snad to do třetice všeho dobrého už snad příště bude v poho :o)

No ono to opravdu není tak lehké, jak by se mohlo na první pohled zdát...

Další den jsme si půjčili auto a společně se vydali poznávat krásy místního ostrova. Cestou jsme projížděli okolo krásných rýžových políček, které pokrývají velkou část místní krajiny. Naším prvním cílem však byl jeden z chrámů, (kterých je na Bali spousty) zvaný Besakish, ležící pod horou Mt. Batur. Bylo to vpodstatě takové seskupení několika chrámů dohromady. Na Bali, kde 93% lidí vyznává hinduismus a zbytek se hlásí k islámu, je to ale významné poutní místo, kam chodí vyznávat své bohy. Proto jsme také museli jít do chrámů zahaleni. Museli jsme mít okolo sebe omotaný šátek nebo mít dlouhé kalhoty...

Hned jak jsme na poutní místo vstoupili, dostali jsme přiděleného průvodce (balijce), který nás tam provázel. Samotní turisté bez doprovodu tam prý nesmí...nebo spíš balijci potřebují práci :o)

Pro všechna balijská poutní místa jsou typické takovéhle věžičky tvořené stále se zmenšujícími slámovými stříškami...
Dalším místem, kam jsme se zajeli podívat bylo jezero Batur, odkud se nám naskytl krásný pohled na místní sopku. Mohli jsme si také nasbírat sopečné kamínky, kterých tam byla spousta. Našli jsme moc hezké místo, ležící na pobřeží jezírka. Byla tam i restaurace specializovaná na ryby, tak jsme neodolali a nakonec jsme si moc pochutnali :o)

Vzhledem k tomu, že jsme měli auto půjčené na 2 dny, následující den jsme se vydali podívat do městečka Ubud, kde jsme obdivovali neuvěřitelné dřevěné výrobky místních obchodníků. Překvapilo nás, že tam vše bylo hrozně levné a přitom ručně dělané...škoda jen, že my jsme si do AUS nemohli nic dřevěného přivést :o(

Naše další kilometry pak směřovali do místa zvaného Kuta. Jedno z měst, které se hodně podobá australským. Všude spoustu obchodů, hodně lidí a prostě něco, co normálně na Bali není. Je to největší turistické centrum a mimochodem také místo, kde 12.10.2002 došlo k teroristickému útoku. Stojí zde památník na vzpomínku obětem tragické události...

Další den jsme měli ve znamení odpočinku. Celý den jsme strávili na pláži. Byly krásně velké vlny, tak jsme se docela vyřádili. Hlavně Péťa s Kubíčkem :o)

Nedaleko naší pláže byla také tzv. černá pláž. Poprvé jsme viděli úplně černý písek. Vypadalo to tak smutně, ale hlavně písek byl hrozně rozpálený...no není nad bílý jemňoučký píseček na pláži :o))

Další den jsme vyrazili opět za poznáním. Podívali jsme se do tzv. sloní jeskyně, která je jedním z dalších posvátných míst balijců. Okolí bylo hezky upravené v takový malý parčík. Všude zeleno a samozřejmě nesměla chybět ani rýžová políčka. Poté jsme se pro změnu vydali podívat na místní trh...spousta obchůdků, samé suvenýry, balijci nabízející smluvní směšné ceny a nutící nás koupit úplně všechno. Takový je obrázek poměrně velké balijské tržnice...

Čas nám utíkal jako voda až se přiblížil den, kdy jsme se museli bohužel s Péťovou rodinou rozloučit. V pátek dopoledne jsme je odvezli na letiště a naposledy si zamávali :o( Odpoledne, ale již sami, jsme se jeli podívat do oblasti zvané Nusa Dua, kam jezdí na dovolenou milionáři. Pobřeží lemované pěti hvězdičkovými hotely, krásně rozkvetlé zahrady, lehátka se slunečníky přímo u moře, no prostě paráda...

Naším posledním cílem však byl vodní chrám Pura Uluwatu. Chrám stojí přímo na útesu nad mořem. Podél vede krásná procházka s nádherným výhledem na moře. K našemu překvapení nás při vstupu varovali, že si máme sundat sluneční brýle, že bychom prý o ně mohli přijít...všude totiž poskakovaly malé opičky, které vzaly co mohly. Naše první setkání s opičkami :o)) Trošku jsme se ale báli, člověk nikdy neví, co mohou udělat, ale byly opravdu roztomilé...

Nejhorším zážitkem však byla cesta zpátky do hotelu...Měli jsme před sebou asi hodinovou cestu, ale kvůli neskutečné zácpě se nám trochu protáhla. Balijská doprava je opravdu něco, na co budeme dlouho vzpomínat. Děti už tak od 8-mi let mají motorku, vlastně ji mají úplně všichni, takže na silnici je každé auto v obležení tak 20-ti malých skútříků. Pravidla tam moc žádná nemají a celkový provoz byl docela nebezpečný. A to taky jezdí vlevo! Víc snad ukáže následující video :o)

Další den jsme strávili odpočinkem na pláži a večer se odebrali na letiště a opět šupky dupky zpátky...

Celkově nás Bali tak trochu překvapilo. Vlastně jsme moc nevěděli co čekat. Byla to naše první asijská země, kterou jsme navštívili. Země je to krásná, ale balijce jsme moc nepochopili. Místo aby si svou přírodu hýčkali, naopak si jí moc neváží a všude je docela nepořádek. Co nás také překvapilo je místní kultura, kdy balijci 4x denně dávají bohům "najíst". Celý den ženy pletou košíčky z trávy, ty pak naplní okvětními lístky, rýží a něčím dalším a se zapálenou vonnou tyčinkou to bohům servírují. Pokládají to na zem, před vchody, před hotel, prostě všude... Ale jiná země, jiný mrav...kdo ví co by si oni mysleli o nás :o)

Vedle našeho hotelu si místní čeští potápěči otevřeli českou restauraci, takže dalším úžasným zážitkem bylo pro nás po dlouhé době si pochutnat na svíčkové, knedlu vepřu zelu a dalších dobrůtkách, kterých se nám v AUS nedostává...

Nejpříjemnějším zážitkem z celé dovolené však bylo naše šťastné setkání, za které moc děkujeme :o)

Foto: http://picasaweb.google.cz/peta.jana/Indonesie_Bali

Adelaide

Místo, které se stalo naší poslední zastávkou našeho společného cestování s Janinými rodiči, bylo hlavní město státu Jižní Austrálie Adelaide. Nepříliš velké jednomiliónové město je známé pro své velmi příjemné klima. Převážnou část roku tu svítí sluníčko a i v zimním období je tu krásně.

Jižní a východní stranu města lemují lesy, ovocné sady a vinice, které se rozkládají na svazích vrchů Adelaide Hills. Když jsme přijížděli, také jsme se zastavili v této vinařské oblasti, ale vzhledem k tomu, že už bylo pozdní odpoledne, něměli jsme bohužel čas tuto oblast více prozkoumat, ale věříme, že musí být nádherná...

Večer jsme si udělali procházku po místním přístavu a podívali se na místní molo a pláž. Ale Adelaide na nás působilo tak trochu jako malé město, čekali jsme možná od něj trošku víc...ale našli jsme tam výýýbornou zmrzku :o)

Druhý den, jsme se rozhodli podívat do místních královských botanických zahrad. Zahrady jsou poměrně rozlehlé a nabízejí mnoho různých druhů rostlin, stromů, keřů a další nejen australské flóry. Moc se nám ale líbil neobvyklý tvar jednoho ze skleníků, ve kterém se pěstují exotické květiny. Zahrada také nabízí velké množství růží. Vzhledem k tomu, že jsou ale z různých koutů světa, kvetou v jiných obdobích...

Po dlouhých hodinách strávených v zahradách, jsme se přesunuli do samotného centra města. Centrum není příliš velké, ale lidí tam bylo plno. Zajímavostí na jedné z hlavních ulic byla zlatá prasátka, která prý přinášejí štěstí... tak jsme neodolali a museli jsme se s nimi pomazlit :o) Snad nám přinesou to zmíněné štěstíčko :o)

Čas se nám ale pomalu krátil a nezbývalo nám nic jiného, než se přesunout na letiště :o( Tam jsme vrátili naše pěkné autíčko a už jen čekali na náš odlet zpět do Sydney...

Během našeho dlouhého skoro měsíčního cestování jsme ujeli něco přes 5 000 km a navštívili čtyři ze sedmi států Austrálie. Podívali jsme se do Nového jižního Walesu, Queenslandu, státu Victoria a zakončili jsme vše v Jižní Austrálii.

Celkově se nám moc líbilo. Všechno nám vycházelo podle plánu a až na jedno zmeškané letadlo (ne naší vinou) jsme neměli žádný problém. Takže paráda :o) Doufáme, že se cestování líbilo i rodičům, kteří s námi poodkryli další krásy, co Austrálie nabízí...

Následující mapka znázorňuje trasu našeho celého cestování.

Foto: http://picasaweb.google.cz/peta.jana/SouthAustralia_Adelaide

Výlet do hor Mt.Grampians

Naše další ujeté kilometry vedly na sever do vnitrozemí, do pohoří Grampians, které se od roku 1984 stalo významným národním parkem státu Victoria. Rozloha parku zaujímá 167 000 ha. Bohužel díky rozsáhlým nedávným požárům, které zasáhly stát Victoria byla část parku poškozena a park byl dočasně uzavřen.

Naštěstí ale v době, kdy jsme park navštívili, bylo vše ještě krásné a zelené. Hory nabízí nádherné pohledy na rozlehlou horskou krajinu a jezera. Cesta do hor byla příjemná, protože bylo pořád na co koukat :o) Dokonce jsme také měli štěstí a konečně i rodiče měli možnost setkat se s opravdovými klokany přímo v přírodě...poté co jsme je jen zahlédli párkrát z okna a nestihli je ani vyfotit, se nám vedle silnice ukázala celá klokaní rodinka... To jsme ale nevěděli, že nakonec za námi klokani budou chodit až do našeho ubytování. S úžasem na tváři jsme při pohledu z našich balkónů je mohli pozorovat jak přihopsali na návštěvu :o)

Druhý den ráno, jsme se natěšení vydali podívat na několik vyhlídek, které nám nabídly úžasný výhled na celé hory. Prý je to jako Krkonoše...akorát trošku větší a rozlehlejší...no co dodat...

To by nebyla Austrálie, abychom v národním parku nenašli nějaký ten vodopád. Tentokrát to však byly docela velké vodopády - MacKenzie Falls. Cesta k nim byla dlouhá a opět plná schodů, ale výsledek stál za to :o) Poté jsme se ještě zašli podívat na vyhlídku naproti vodopádům, abychom se na ně podívali zeshora a také to stálo za to :o)

Po náročném dopoledni, si rodiče šli odpočinout a my jsme se vydali na tříhodinovou túru zvanou "Pinacle walk". Trošku jsme se báli, že to bude hodně náročné, protože se všichni zapisovali kdy vychází a podepisovali při návratu, ale nakonec to byla taková dlouhá horská procházka. No možná se nám to zdálo i proto, že už máme něco nachozeno? No asi... :o)) Cesta vedla úzkými skalními průlezy, klikatila se různými cestičkami a byla protkaná několika žebříky. Když jsme konečně došli do cíle, užili jsme si nádherný pohled do krajiny z poměrně velké výšky. Jediné z čeho jsme měli strach, bylo počasí, které se během naší cesty hodně zhoršilo...ale naštěstí vydrželo, i když foukal silný vítr...

Aby toho nebylo málo (to by nebyl Péťa), popojeli jsme kousek dál a vyšlápli si na nejvyšší dostupnou horu Mt. Williams. Až na vrchol vede asfaltka, takže žádný trek, ale vzhledem k začínajícímu dešti to nebyl úplně dobrý nápad. Když jsme došli nahoru, bylo zataženo a výhled skoro žádný...no nemůže pořád jen svítit sluníčko :o)

Po necelých dvou dnech strávených v horách, nás čekala dlouhá čtyřhodinová cesta do města Adelaide, kde byl konečný cíl našeho společného měsíčního cestování...

Foto: http://picasaweb.google.cz/peta.jana/Victoria_MtGrampians

GREAT OCEAN ROAD

Nejočekávanějším místem našeho měsíčního cestování byla slavná oceánská cesta - Great Ocean Road. Cesta začíná ve městečku Torquay, vzdáleného asi 60 km od Melbourne a končí ve městě Warrnambool, ale my jsme popojeli ještě kousek dál až do přístavního města Port Fairy. Oceánská cesta je dlouhá přesně 243 km a byla postavena vojáky po návratu z 1. světové války jako památka na své padlé kamarády. Silnice byla opravdu nádherná, žádné díry, jenom občas trošku ostré zatáčky, ale s naším parádním autem a zkušenými řidiči jsme vše hravě zvládli :o) Podél silnice byly odbočky vedoucí na krásné vyhlídky, kde se člověk mohl kochat pohledem na úžasnou okolní krajinu a nejhezčí pobřežní útvary. Moře krásně bouřilo, ve vzduchu byla cítit svěžest mořských vln a pohled na neuvěřitelnou přírodu byl naprosto uklidňující...co dodat...prostě paráda...

Ale abychom si trošku zpestřili pobřežní krajinu, udělali jsme si cestou i několik zastávek a podívali se k vodopádu a na koaly v přirozené přírodě. První naší zastávkou byly vodopády Erskine Falls. Po sejití asi 150-ti schodů (ani taťka neodolal) jsme byli tak blízko, že jsme se v něm mohli pomalu osprchovat :o)

Naším dalším cílem bylo podívat se na koaly jak žijí v opravdové přírodě. Trochu nevěřícně jsme odbočili z hlavní cesty a na radu jsme zajeli na prašnou cestu vedoucí do nikam. Stáhli jsme okénka, natáhly krky a netrpělivě čekali, kdo uvidí první koalu...Péťa měl zákaz, protože zrovna řídil, ale kdo myslíte, že ji uviděl první?

Byly schoulení na větvích eukalyptů a spokojeně spinkaly. Některé byly vzhůru, tak se nám i trochu ukázaly a zapózovaly. Bylo ale úžasné vidět tyhle medvídky v opravdové přírodě...Nakonec se naše procházka stala tak trochu bojem, kdo jich uvidí víc :o))

Naším hlavním cílem tento den však bylo stihnout západ slunce na nejkrásnějším místě z celé Great Ocean Road. Tímto místem je tzv. 12 Apostles neboli 12 apoštolů. Jedná se vpodstatě o několik skalních útvarů vystupujících z moře. Bohužel už jich ale není 12, postupně je totiž moře "ukrajuje" - rychlostí asi 2 cm za rok. V roce 2005 se zřítil devátý apoštol, který měl na výšku 50m. Takže v současné době už jich lze napočítat jen 8.

Jako vždy jsme to měli docela časově našlapané a báli jsme se, že západ sluníčka ani nestihneme. Navíc když jsme dojeli na místo, nemohli jsme najít cestu, jak se k nim nejlépe dostat. Australští ochranáři nás totiž trošku přelstili a udělali hotovou promenádu na vyhlídku pod silnicí, která ale nebyla vidět...ale naštěstí jsme ji včas našli a stihli zapadající sluníčko. Sice nezapadá přímo za apoštoly, ale to už by bylo moc přírodně dokonalé :o)

Druhý den ráno, jsme se však na místo vrátili a užili si pohled na apoštoly ve dne a za sluníčka. Poté jsme ale měli v plánu trošku popojet zpátky a udělat si výlet do pralesa, na maják zvaný Cape Otway a také si "pochodit" v korunách stromů... První co nás čekalo, byla příjemná procházka v deštném pralese. Byl jak namalovaný s několika milióny let starými stromy.

Jelikož podél oceánské cesty je několik majáků, rozhodli jsme se zastavit u jednoho z nich, který navíc ještě pořád "funguje" a patří mezi nejstarší.

Abychom si cestování ještě trochu zpestřili, rozhodli jsme se chodit v korunách stromů...zní to divně? Ale ne, jednalo se o procházku po železné konstrukci, která je postavena ve výšce 25m nad zemí. Zpočátku to vypadalo trošku nebezpečně, ale když Péťa s taťkou zhodnotili, jak je to dělané, dostali jsme povolení ke vstupu :o) Byl to zase trošku jiný zážitek, vidět přírodu ze shora a zblízka si prohlédnout koruny stromů... Jo a tenhle strašidelný dinosaurus, co se chystá sníst Péťovu hlavu nebyl jediný, co tam po pralese pobíhal...

Péťa ale v pořádku přežil a mohli jsme pokračovat naší cestou zpět k apoštolům. Tentokrát jsme se ale rozhodli podívat se na ně z výšky :o)) Snad není krásnějšího místa v Austrálii, které by více stálo za to vidět z helikoptéry. Tentokrát jsme letěli všichni a myslím, že na první nakloněnou zatáčku jen tak nezapomeneme :o) Bylo to ale úžasné, pilot se s námi snesl až 120 m nad hladinu moře, takže jsme měli vše jak na dlani...prostě zase jeden nezapomenutelný zážitek do sbírky :o)

Když jsme se nadšení vypotáceli z helikoptéry, sedli jsme znovu do auta a pokračovali v naší cestě. Posledními dnešními zastávkami bylo několik dalších krásných útvarů, ale nejznámější byl London Bridge - Londýnský most. Je na obrázku s Péťou. Bohužel před několika lety se propojení propadlo a nyní je zde jen taková podkova, ale i tak krásná :o)

Naše dlouhá pobřežní cesta se pomalu chýlí ke konci, ale my si ji ještě trochu protáhneme a to až do přístavního městečka Port Fairy. Druhý den ráno jsme si udělali příjemnou procházku po přístavu a díky krásnému počasí jsme se rozhodli zajít se vykoupat do oceánských vln...k našemu nemilému překvapení byla voda však taaaak hrozně studená, že jsme byli zase rychle venku...

Poté jsme opět sedli do auta a pokračovali za naším dalším cílem - Mount Grampians (hory Grampians) a poodjeli jsme z pobřeží zpět do vnitrozemí - více v dalším příspěvku.

Celkově Great Ocean Road hodnotíme jako jedno z nejkrásnějších míst v Austrálii, nesrovnatelné s ničím jiným. Cesta je tak unikátní, že nic podobného na světě není...škoda, že jsme se sem dostali až po roce a půl...ale hlavně že jsme ji konečně viděli :o)) a snad se nelíbila jenom nám :o)
Foto: http://picasaweb.google.cz/peta.jana/Victoria_GreatOceanRoad